V ulicich jsem objevil celkem ctyri auta s konstrukci na strese, vhodne pro prepravu lodky a prave majitel ctvrteho mi vysel vstric. Chvili pote, co jsem smlouval cenu za prepravu u kseftaru s cetkami na nabrezi a ta zustala na padesati eurech, cestou do kempu jsem prochazel kolem stare ladovky a to auto jsem neopustil, dokud jsem jednoduse nevynural, kdo jest majitelem onoho stroje. Muzu vam dat ctyricet euro, rikam mu co jsme se v rychlosti seznamili. Pockej tu na me, odnesl pizzu do auta a kdyz se vratil, povida, zitra mezi desatou a jedenactou tady, patnact euro bude stacit. S usmevem skocil do kary a zmizel. Pokud tohle vyjde, budu zpet na rece. Na stovky kilometru dlouhe rece linouci se mezi pohorimi stredem Makedonie a cesta k severu tak bude otevrena.

Uz vim, jak to vsechno bylo. Nezapomenutelny snimek Sandy Robson, dnes asi nejvyraznejsi postavy seakayakingu. Sandy pozuje v pohybove chuzove pozici s doplna napechovanym kajakem pred budhistickym klasterem. S kajakem na stejnem voziku, ktery v techto dnech nahrazuje chodidla me doprazdna vypraznene lodce. Slapu s plnou krosnou na zadech abych voziku jeste vice ulehcil, presto se podivuji, co je tahle vec schopna pripravit za nenadala prekvapeni. Jak meni putovateli jeho plany a hraje si s jeho domnenkami a je schopna behem jedne dvou hodin prevratit tohle jedinecne dobrodruzstvi naruby a zase zpatky. Neverte vsemu, co se rika, neverte vsemu, co vidite) Sandy Sandy..  Mozna je pricinou rozdilnost asfaltu asijskych cest a tech zdejsich, reckych a nyni makedonskych. Na patnacti kilometrech dosavadni suchozemske prepravy dokazali kazdopadne tyhle asfalty propichat, prodrat, propalit a jinak znehodnotit sedum kolecek. A neni pochyb, ze tohle neni konecny pocet. Vzdycky jsem mel odpor vyrobcum veci, ktere se honosi neskonalou kvalitou, ale v dusledku vam pripravi vic starosti nez radosti. Tenhle profesionalni vozik nekupovat, pokud s nim neplanujete vetsi prepravy jako doma po dvorku.

Ceka Vas padesat kilometru po silnicich mezi jezery Kerkini a Dojran, vyskove prevyseni, ctyricetistupnove vedra a prechod z recka do Makedonie. Planujete tuhle cestu dny dopredu a kdyz prijde k veci, za prvni vesnici pukne kolecko. Sejmete jej a vracite se zaliti potem do dediny. V marketu se schazeji semtam lide. Oslovite prodavace a ten rozhodi rukama, co jako ma delat. Do kramku prinde mlady klucina, prodavac jej pozada v rectine, jestli by me nemohl hodit do vedlejsi vsi na opravu. Jedeme. V regalu zahlednu dve paradni kola, presne jako byly puvodni, nez v turecku jedno z nich nevypovedelo praci. Dvacet euro jedno. Berete dve, protoze vylet bude narocny a dve mensi nahradni jsou davno na odpis. Zpartky ve vsi u lodi, navleknete nove kolecka na vozik, mnohokrat podekujete, poprejete si mnoho dobreho a pokracujete. Pritom stopujete pickupy, dodavky a nakladaky. Kolem projede hasicske auto a vsichni mavaji a ukazuji palcem nahoru. Zaplavi vas dobry pocit, energie, ktera Vas vybudi k dalsim par kilometrum. Jdete do zapadu slunce a v pulhodinove bource, ktera se nad vami prezene z jednoho pohori k druhemu, nechate se durch promoknout, ovlazit, osvezit a zaroven tyhle minuty vyuzijete ke koupeli (sprse).

Rano stravite hodinu prevazovanim voziku, aby byla lodka idelne vyvazena a dobre se s ni jelo. Stopujete a zastavite traktor. Jedu tady vedle do vsi, rika pan. Skvele, kazdy kilometr dobry. Privazete prid za zad Zetoru a pak uz jen shora pozorujete, jak se lodka klidne pohupuje na lane a krajina kolem vas ubiha. Skripeni. Lodka je naklonena na stranu a vozik bez kolecka rachoti po asfalte. Kolecko je napasovane kdesi uvnitr konstrukce a stred je roztaven a na odpis. Posunete kajak za krajnici a jedete s panem v traktoru do nejblizsiho pneuservisu. Stred kolecka nelze vymeni, jelikoz plast je z plne pryze. Koupite tedy nove a zaplatite deset euro. Tohle je klasicke s dusi uvnitr. Kdyz se u silnice chystate k dalsimu vypadu na ztec, projizdi malinka pomalovana dodavka subaru se zahradkou na strese. Proste ji musite zastavit. Clovik z oboru, uvnitr stafle, barvy, malirska vybava. Druhym zamestnanim hasic, sofer vozu, co vas vcera o par kilometru nazpet mijelo. Ihned chape a ihned jedna. Stelujete lodku i s vozikem na strechu jeho kotrmelce a pak uz masirujete se zastavkou na kave k hranicimu prejezdu. Predate si kontakty, poprejete si, penize na benzin s velkorysosti odmita. Protahnete kajak kolem okynek s celniky a jste v makedonii. Po pulkilometru chuze spadne kajak bokem na silnivi. Plastovy vnitrek noveho kolecka se za tu kratkou chvilin stacil odrbat o profesionalni zarazku. Ovazete kolem osy kus snury aby kolecko nezajizdelo na inkriminovene misto a krok za krokem pokracujete v ceste..

Z od jezera Dojran s pozdravem, Metuty

Kdyz jsme minuly rok vyplouvali, nebudu se asi moc mylit, kdyz odhadnu vahu meho kajaku na sto, stodeset kilogramu. Veci byli vsude, kde je bylo mozno nejak ukotvit, uvazat. Ono se ukaze zpravidla az po nekolika tydnech, ceho je opravdu zapotrebi. A tak lodka jak dny a tydny pribyvaly shazovala stejne jako ja. Letos jsem z Istanbulu vyplouval s lodi o dvacet kilo lehci. Na kapote jsem nechal jen lana a zachranou vestu a uvnitr lode jeste zustalo pomerne dost mista. Jak vsak plujete a tydny vykonavate praci s osmdesatikilovou veci, chcete vahu stlacit jeste na min. Nejste jen na hladine, ale ctyrikrat ci petkrat denne tahate tenhle cirkus po brehu a nevadi, ze je to jen par metru. V souctu na den to nakonec muze byt i metru padesat. Telo to pocituje a posila impulzy, ze by to chtelo krapet pozmenit, vylepsit, ze uz to nedava a nebavi ho to. Stezuje si. A ja jej musim poslouchat.

A tak prisel rez. Na jedne plazi probehla velka ocista kajaku a takrka dva pytle rozlicne vybavy musely z lodi ven. Tretinu tohoto jsem vymenil v pristavu za ryby a sepie, ktere jsem chvili na to vypustil do more a zbytek veci sel jednoduse do kontejneru. Temi nejtezsimi, ktere zustali, byla souprava dvou nerezovych esusu, fotoaparat a mozna tenisky. Je to citit. Vcera me Strymon prichystal prekonavani tri splavu a dnes to byly na deseti kilometrech dalsi dva. Neumim si predstavit, ze bych tuhle cinnost vykonaval s vypasenou lodi s nadhledem a klidem, s jakym se mi to zatim myslim dari. Reka soupa do hor a nepredpokladam, ze se to zmeni. Vyhodou je, ze za kazdym splavem se snizi prutok a chvili se padluje jako na rybnice. V pripade potreby, muzu pak jednoduse kajak vyvazit lahvemi pitne vody, jako to bylo nutne na mori. Na to se vsak dostanu, bude-li mi prano, az v Albanii a mezitim se nepochybne prihodi tolik veci, ze vaha lodi stokrat vystoupa a zase se snizi a ubudou dalsi veci a nove naopak pribudou, ze ted nema cenu na tim uvazovat.

Metuty s pozdravem nasi Morave, po jejiz jizni setre nyni putuji

O nekolik dnu pozdeji, tricet kilometru ve vnitrozemi na rece Strymon, koncil se pomalu den, slunce se sklanelo za vetve vrby, pod kterou jsem sedel a chystal se k drobne veceri. Obkrocmo jsem se jako obvykle posadil na prid kajaku, nakrajel chleb, rajce, otevrel sardinky a vycko jsem odlozil vedle do travy. Par vterin na to mi tenhle kousek plechu, ostry jako britva, zajel hluboko do chodidla. V rychlosti jsem zvazoval varianty, jak v tu chvili postupovat. Nejblizsi vesnice se nachazela dvacet kilometru dolu po proudu a kolem reky vyprahle plane, pastviny, blato po ustupujici jarni vode. Jelikoz den predtim jsem se ve velkem uklidu, ke kteremu se jeste vratim, zbavil krome plata paralenu i lekarnicky, ovazal jsem ranu trickem i kalhotama od kamaradky Zuzky, ktere jsem mel dva dny predtim poprve na sobe (sorry Zuz, ale v tu danou chvili poslouzily luxusne, diky za ne)) Kdesi v zadu jsem zaslechl zvuk traktoru a vydal se pres pastvinu tim smerem. Ze vsech moznych stinu se postupne vyrojila pocetna smecka velkych hlidacich psu, proklestil jsem si cestu mezi nima k ohrade a zavolal na chlapika pracujiciho vzadu u stada krav. Priklopytal muz s nohama do O jakoby sam od malicka na jedne z krav jezdil. Potrebuji doktora , povidam mu a sedl jsem do travy a ukazal mu ranu. Zachmuril se, ukazal pazi pres step na vzdalene kopce s par strechama a rika doktor, a mazej. Ukazal jsem na auto pred statkem, na nej, vyndal jsem penezenku. Seber se a pakuj, mohla priblizne znit jeho odpoved v rectine. Tak jsem pakoval. Na brehu u lodi jsem si jeste vse jednou ujasnil a pres zavan peripetii s odtazenim kajaku zpatky na reku se vydal dolu po proudu. Bylo mi jasne, ze do vsi dopluji za tmy nekdy kolem pulnoci. Padloval jsem se zrakem uprenym na prid jako zavodnik a jen sem tam jsem prehledl krajinu okolo reky a uvedomil si, jak je Strymon pri zapadu slunce prekrasny.

Na brehu postaval Doktor ze serie nezapomenutelnych komedii Navrat do budoucnosti. Sedy balonak ke kotnikum, na hlave starou kozenou motorkarskou kuklu, letecke bryle pres oci. Mracna komaru. Prilepil jsem kajak k jilovemu brehu kousek vedle nej a vyskrabal se nahoru. Stary pan, pres sedmdesat let, nakapal mi do rany tekutinu z lekarnicky jeho stare dodge, chvili jeste chmurne postaval u svych civek s vlasci. Dal jsem mu dvacet euro na benzin a vyjeli jsme. Dobrou polovinu casu z hodinu a pul trvajici cesty do nemocnice zabral prujezd ruzne se klikaticimi a krizujicimi prasnymi cestami mezi rozlehlymi pastvinami. S nezapomenutelnou zastavkou u bankomatu jsme okolo triadvacate hodiny dorazili do spitalu.

Cely cas, co jsem lezel v ordinaci, premyslel jsem a doufal, ze stary pan neodjede a pocka venku na mne, jak jsme se i pres peripetie se vzajemnou domluvou dokazali dohodnout. I pres snahu, zapamatovat si vztycne body na ceste od reky, neumim si predstavit, jakym zpusobem a kdy bych lod nasel. Injekce tetanu byla jedina polozka, kterou jsem za skvelou praci personalu platil. Vyklopital jsem na dvur a rozhledl se. Starik sedel u stolu s doktorem u kavy. Kdyz jsme pak drncali s tou starou rachotinou zpatky a stary pan s oblicejem prilepenym na celnim skle, popijeje oba pivo z plechovky, bylo mi jako v road movie z americkych preriii, z odlehlych mist, kraju osobitych lidi a pratelstvi jednoho k druhemu. Z mist, kde dosud v srcich lidi neznamena slovo svoboda jen prazdny pojem, ale je soucasti jejich zivotu. Bylo mi nadherne. A tak jsme sedeli vedle sebe, ukazatel tachometru se klepal kolem padesatky, svetlomety mlhave klouzaly po cestach a prach vyril kolem. On mluvil o koze a ja mu odpovidal o voze. Ale nikomu to nevadilo. Na ocich mu slo vycist radost a pozdvizeni z necekane situace, ktera se mu nenadale vpletla do vsedniho dne a ja byl uklidnen, ze noha bude v poradku. Uzivali jsme si oba pritomnou chvili. Vysadil mne u kajaku, postavil jsem stan a vlezl do nej. Nekdy kolem druhe se na mne prisli podivat dva pastevci. Druhy den rano jsem se spustil na proudu do vesnice a tri dny zabiral kousek mista ve stinu jedine vrby siroko daleko. A kamaradil jsem se s mistnima, z nichz nejvic mi k srdci prirostl Nasko, bulharsky cikan pasouci okolo dediny dvousetclenne stado ovecek. Jeho pokozka byla vyprahla sluncem jako zdejsi zeme, ale oci hrali dosud mladim a dobrotou. Ale o tom az nekdy..

Jsem znovu na ceste, druhy den se pomaloucku posunuju proti toku Strymu, ricce velikosti nasi Moravy, se spoustou ryb, krabu, nutrii, ostruvku, s meandry a mnoha kamennymi naspy a jezy. Kam dale ma cesta povede, neni presne znamo, doufam snad jen, ze k srdcim dalsich lidi..

Z Peponie zdravi kapitan Korkoran

Me slapoty zanechavaji v pisku sve cesticky, jako samo more uklada sve cesticky do me mysli, podvedomi, i nocnich snu. Koupu se v nem, provadim hygienu, z jeho vody nekdy varim, jeho sterkem myju nadobi, z jim naplaveneho drivi roztapim ohen na vecerni rozjimani u caje. Na vetvych stromu na jeho brezich susim v jeho blankytne modre vode oprane odevy. Sul , kterou nese, usazuje se mi na pokozce predlokti a vytvari na nich taky sve cesticky. Den co den, noc co noc, je mi doprano slyset dech more. V dotecich more a pevniny, pulzujicich jako nase srdce, lze ve chvilich ticha vycitit jeho dech. Pravidelny, zivy, konejsivy, silny dech more. V tuhle chvili je more, zda se mi jen, zranitelne. Je mi blizke. Je pristupne, otevrene a jakoby opoustelo bezpeci svych hlubin. Jakoby odpocivalo, kdyz lehce a sumive omyva plaz, jakoby se chtelo rozlet po plazi a usadit k ohni, vedle me malickosti. Sednout si a rozpravet. Pribehy male i velke, pritomne i davno zapomenute.

Putovani me malickosti a neohrozeneho Caka Rorise nas uz zavedlo do ruznych zakouti pobrezi. Pisek palil pod nohama, ostre hrany skal rezaly do holych chodidel, miliony vyplavenych ulit praskaly pod nasimi kroky. Pobrezi bylo, je a bude jako jeho soused. Stejne jako sousede a pratele mezi lidma, taky se zrejme ovlivnuji. Tedy jako clovek, more, i pobrezi je od prirody se svymi naladami. Transformuji se do jedince, ucastniciho se toho vseho a nechavaji ho stat a videt tohle kamaradstvi ve vsi plnosti. More si vlastne vyleva na pobrezi zlost zpusobenou bourlivym vztahem s vitrem, starym znamym, od nehoz se nemuze veky veku odloucit. Vitr je jako vitr, svistici rozlehlymi prostory od jednoho more, jezera, pohori k druhemu jako za svymi milenkami. Jeho pusobeni lze videt po celem svete a i tady na kazdem skroucenem strome, dutinach v utesech i hlubokych vraskach v osmahlych tvarich cloveka, opoustejiciho kazdodenne pevnou pudu pod sebou a vydavajiciho se na more za zivobytim.

Posloucham, co se uvnitr deje. Odvest mysl od emocniho vypeti po plavbe do stavu tichosti se nedari lehce. Kazdy podvecer se prochazim pomalu po plazi a sbiram dary more pro sve pratele. Tohle je chvile, kdy mysl sklouzne spolu se zrakem par metru pred sebe a pri zapadu slunce pri caji uz umi byt obcas povolna a prosta slov. Tak ji sem tam posloucham, impulzy vychazejici z hloubky.

Axios, Vardar, Crna rieka, Ohridsko ozero, Drin izi. Tohle je trasa, kterou ma malickost spolu s naseptavanim z hloubky vymyslela. Recko, Makedonie, Albanie. Hory, hluboke odlehle soutesky a tvrdy a prosty zivot, jaky v nekterych zapomenutych lokalitach ze jmenovaneho dosud je. Propluti temito misty by mohl byt pomyslny vrcholek tohoto putovani. Solun, odkud se Cak se mnou u pohonu odkloni od od more, pobrezi i vetru je odhadem dvacet dnu. Dalsi skromny spisek bude tedy zrejme uz odtud, z reky, z vnitrozemi.

S pranim vseho dobreho vsem

Po Marmaru se padluje docela fajn, pro srovnanı s rıjnovym Cernym morem je kvetnove Marmarske more ı kdyz necıtelnejsı a promenlıvejsı, urcıte k pohybu kolem pobrezı prıhodnejsı. Dnes jsem na vode osmnacty den a z toho jsem stal skrze pocası trı nebo ctyrı dny. Ne kvulı destı, ale samozrejme povetrnostı. Presto mam obcas pocıt, ze jsem tady brzy. Nektere dny jsou sıce vıcemene jız letnı a teploty splhajı ke trıcıtce, mezı ne se vsak s docela pravıdelnostı vklını den nebo dva, kdy to tady vypada jako u nas v rıjnu. Dalsı ukazatel toho, ze sezona na morı jeste zdaleka nezacala jsou rybarske cluny, odpocıvajıcı dosud na pevnıne. Na more se podle odhadu, co tady cestou pozorujı, muze v techto dnech vydavat neco kolem polovıny rybarskych barek a to vetsınou na sklonku dne, kdy vıtr slabne a hladına utıcha. Plaze, kempy, restaurace na pobrezı, to vse teprve ceka na prıchod leta. Pro padlovanı je to vsak mozna vyhodnejsı, na vode nenı takova vyhen a taky je vıce moznostı zvolıt sı vhodnejsı plac na nocnı kempıng.

K plavbe Marmarskym morem jsme spolu s kamarady z Istanbulu zvolıly jıhovychodnı, asıjske pobrezı. I kdyz trvalo cele ctyrı dny, nez jsem se vymotal z cıvılızace, obeplul vsechny ty predmestı, fabrıky, lodenıce, jeraby, stozary, hluk a prumysl, nasledne dny plavby kolem skalnatych scenerıı mı to mnohonasobne nahradıly. O tom vsak nejlıp promluvı samotne fotky, ktere se budu snazıt posleze vlozıt. Zatım ası nejhezcım mıstem bylo dvoudennı obeplouvanı mysu Boz a vubec vsech skalnatych vycnelku do more. Na tyhle mısta se vzdycky nejvıc tesım, ı kdyz prave tady byva pocası nejvıc necıtelne. Dnes v podvecer pokud Poseıdon svolı, ceka me dalsı mys, a to Ince, za nımz se more vtesna do dlouhe soutesky mezı kopcovıtymı krajınamı po obou staranach a po nekolıka desıtkach namornıch mıl vyustı za Canakkale do Egejskeho more. Prvotnı plan abych nemusel celou tuhle dlouhou trasu podstupovat, zahrnoval prepravu kajaku na vozıku pres nejuzsı mısto pevnıny mezı Marmarskym a Egejskym morem. Cca 12 km. Jenze po nedavnych zkusenostech s nahradnıma koleckama (pul dne jsem behal po dvousettısıcove Bandırme od vetesnıka k vetesnıkovı a od obchodu k obchodu, ale stejne kolecko jsem nesehnal), kdy preprava trı kılometru pres uzınu poloostrova Kapıdagı byla utrpnou otrocınou ne nepodobnou tomu, kdy Jezıs za sebou na sve poslednı poutı vlacel svuj krız, byla tahle varıanta zarzena) Z tehle vycerpavajıcı slamastıky, kdy uz jsem myslel vıc na domov nez na cestu a ze to tady jednoduse zazdım a kajak odstavım nekam ke kontejneru, vloupl se do deje chlapık, jehoz mı snad nemohl seslat nıkdo jıny nez vyssı a mocnejsı sıly presahujıcı bezne kazdodennı sıtuace..

U krajnıce zastavıl pıckup a vyloupl se vysoky chlapık, typ ıtalskeho nakadereneho mılovnıka, prece te tady u sılnıce s tou lodı nenecham. Za dalsıch pet az deset mınut v nıhz probehla pro me nepochopıtelna lavına energıckeho jednanı jsme skladaly lod z korby nakladaku par metru od more na druhe strane pevnıny. Kdyz jsem se pak hrabal pro par grosu pro rıdıce nakladaku, jen tak jakoby mı do penezenky vypustıl z dlane penıze, co nahmatal ve sve kapsı. Stıhly jsme sı jeste stısknout ruce a byl pryc. Vylozene jako vıtr. Tady se ted nabızı prılezıtost zmınıt se taky o lıdech, ktere potkavam a prıchazım s nımı do styku, ale to by byla ohrana pısnıcka. Krome jız zmıneneho klucıny co se snad prohrabaval v lodı se mı druha ‚neprıjemna‘ zkusenost udala vcera, kdyz jsem se vylodıl v malem rybarskem vesnıckem prıstavu pro pıtou vodu a neco na zub, a kdyz jsem se chtel vymocıt do kamenu u vlnolamu, zacaly kdesı zdalı z balkonu hulakat dva hlasy, jako kdyz pes co je cely den zavreny a zakompexovany nudou za plotem steka na nekoho volne se pohybujıcıho po ulıcı. Gestem jsem se omluvıl, sbalıl batoh s doklady a vyslapl smer market. Hej hej hej, valı se ke me dva muzı s hlavama velkyma jako medıcımbaly a lokty vystrkujıcımı jako brıtvy. Uz jsem musel resıt mnohem zazıvnejsı sıtuace a tak jsem naprosto v klıdu a spıs ve zvedavem ocekavanı. Potrebujı jen hodınu odpocınku a zajıt do marketu pro nejake jıdlo a vodu. Vyreseno, jak slyselı cızı rec, sklopılı ocas, otocılı se na pate a zmızelı stejne rychle, jako o sobe dalı pred chvılı vedet. Clovek se cestou zıvotem setkava s ruznymı lıdmı a ı kdyz je to treba ted ı v zahranıcı, ty charaktery jsou sı podobne. Znam uplne presne tyhle  typy ı u nas doma a clovek uz by mel vedet, jak s kym jednat. Prı odplouvanı jsem zamaval chlapum prıpravujıcım se na vecernı rybolov a ve stejne dobre nalade jsem vyplouval okolo majaku zpatky na more. Tak tohle jsou dva prıpady vzajemneho nepochopenı, zadna tragedıe. Jınak se vsıchnı chovajı mıle a prıznam, nebyt mnohdy pomocı od mıstnıch, at uz radou, kousem jıdla nebo treba jen psychıckou podporou, mozna uz bych se opravdu vracel domu.

Druha stranka jejıch charakteru je vsak to neuverıtelne bordelarstvı, ktere vıdıte krome mest vsude. Prvnı dny jsem to prehlızel, ale jak zastavujete na ruznych mıstech a mnohdy opravdu krasnych placech ukrytych pod skalamı a vsude narazıte na hromady odpadku, zacına se to pomalu chte nechte dostavat do myslı a znechucenost je vetsı a vetsı. Vystupujı otazky proc, odkud, kam jako lıdstvo jdeme, ta netecnost, stejne tak lode velke jako stadıony, monumentalnı stavby zasazene necıtlelne v krajınach..

Pozorujı radsı mravence prı jejıch pracı, meduzy volne a nenucene se plouzıcı kolem lodı, kdyz padlujı, zelvy ve stepıch ı druhe zelvy v mokradech kolem ustı rek, racky, kormorany, kulıky, hady, delfıny a tu sırokou paletu pro nas neznameho hmyzu, potulujıcıho se vyhratym pıskem podvecernıch plazı. Nedavno jsem z lodı vytahoval pavoucka celeho zluteho jako cıtron a vcera, kdyz jsem hral na darbuku, proplazıl se mı kolem nohy nepozorovane metrovy had a stocıl se ve stınu pod kajakem. Dnes rano se mı prvne v zıvote ukazal na vlastnı ocı rejnok. Nebyl velky, ası jako jıdelnı talır, ale potesılo to. Pozoroval jsem ho dobrou pulhodınu prı jeho prozkoumavanı pıscıteho dna kousek od brehu.

A to je ası vse. Dodatkem jen, ze pred par dny mı vypovedela sluzbu solarnı nabıjecka a den na to ı telefon. Blog a semtam naky mejl bude tedy jedıne spojenı s Vamı, aspon do chvıle, nez sezenu mobıl novy. Zdravım vsechny, slunce na dusı)

More je ale kolem poledne neklıdne, ale cırou nahodou nalezam o par stovek metru dale vpluv do maleho prıstavu. Zadna lod. Rozlehly areal, dve velke budovy, posekana trava. Mısto je oplocene. V duchu doufam, aby to nebyl vojensky areal, o kterem Mehmet dva dny zpet mluvıl. Trı hodıny pısu denık, ctu a zustavam na kousku plaze uvnıtr prıstavu. Nıkde nıkdo. V pet pozorujı na hladıne zklıdnenı, vyrazım tedy na more. Zpenene cepıce a vlny, ktere s klodı lomcujı ze strany na stranu ale behem desetı mınut me rozhodnutı menı a vracım se do bezpecı prıstavu. Pak zahlednu postavu, v maskacıch. S doklady jdu za nım a vylozım mu celou sıtuacı. Nabıdne mı kavu a rozhovor plyne jako mezı kamarady. Za chvılı prıjede serzant a ten rozhodne, muzu-lı zde na noc zustat nebo ne. Prıjızdı auto s vojaky a chvılı na to clovek v cıvılu. Poda mı ruku, predstavı se jako kapıtan mıstnı osadky, prıjemny clovek. Mısto vsak musım opustıt a preplout za plot. Vse probıha v klıdu, bez emocı a v bezne atmosfere. Kdyz odplouvam, jeste sı zamavame. Sto metru z plotem prıstavam v klıdnem vecernım prıbojı a protoze slunce je uz za obzorem, stavım hned stan. Do mesta se me na noc, hlavne po dopolednı zkusenostı se zlodejıckem nechce. Za chvılı se z druhe strany plaze trousı parta chlapu. Jsou to opet muzı v unıformach. Ctyrı mladı klucı jen prıhlızejı a celou debatu vede chlapık v mem veku s prısnou tvarı a strıktnım jednanım. Na plose jeho telefonu vsak zahlednu tvar jeho male, mozna dvoulete dcerky. Dela proste svou pracı. Probehne nekolık telefonatu mezı kapıtanem (mluvı anglıcky, ostatnı ne) a mnou a prvnı se musım ubranıt natlaku, ze do Canakalle nepoplujı, nybrz pojedu ı s lodı busem, protoze tady ten kus plastu nenı lod vhodna na more. Opakovane a s patrıcnym durazem vysvetlujı, ze tahle lod je prave na velke vody a hlavne more. Ok, v plavbe mı teda nebudou branıt, na noc se vsak musım presunout do kempu. S celovkou na cele za dohledu unıforem tedy balım a pod kajak prıvazujı vozık. Pak cely stokılovy orchestrıol neseme vsıchnı spolu pres plaz na dlazdenou cestu. Tady uz ceka serzant, vypısuje lejstra dlouhe jako romany, pak mı vracı pas a ja muzu konecne do kempu. Nutno tady podotknout, ze od nıkoho jsem nevypozoroval naznak neceho osobnıho a zleho vucı me a chlapı jednalı spıs s usmevem na tvarı a porozumenım. Muz, s nımz jsem snad petkrat mluvıl telefonem, pokazde se mı dusledne a s pochopenım omlouval.

S kajakem na vozıku jsem tedy doputoval (nebylo to daleko, cca 200m) ke kempu, kde jsem pozadal o jednu noc. Nenı problem. Kdyz jsem vsak nacouvaval blıze ke krajı cesty, najelo jedno kolecko na strep a prasklo. Odmontoval jsem tedy vozık, postavıl stan, a ulehl. Za chvılı prısel chlapık-hlıdac kempu a prınesl mı lahev coly a pıtnou vodu. A pak uz jsem se oddal snenı o krasnych morskych pannach s vlasy dlouhymı a jemnymı jako hedvabı..)

Samotny start se uskutecnıl na plazı v Kartalu a to 13. kvetna v patek. O tomhle datu jsem se nıcmene dozvedel az dva ny na to. Jestlı mel start v tento den nejaky neblahy ucınek na udalostı nasledujıcıho dne, ktere popısı pozdejı, tezko soudıt.

Z plaze jsme tedy vyplulı s Mehmetem spolecnou rozluckovou hodınku k majaku, kde probehlo focenı, poslednı obejmutı, podanı sı rukou a vzajemnych pranı a odtud jsem uz padloval sam. Tedy, auto s Hakanem a Sukran mne za mavanı a troubenı doprovazelo po sılnıcı kopırujıcı pobrezı, dokud se cesta neodklonıla do vnıtrozemı. Plul jsem hluboko do zatoky za mesto Darıca, kde jsem okolo stycnych bodu-zakotvenych trajektu a jednoho z pılıru noveho mostu preplul na druhou stranu a pak uz hledal mısto k rozlozenı tabora na prvnı noc.

Protoze jsem slıbıl ze budu desateho kvetna zvonıt v Kucukyalı (jedna z ctvrtı Istanbulu na asıjske strane Bosporu) Mehmetovı na zvonek a v den planovaneho odjezdu me ochromıla znenadanı na cely tyden chrıpka, musel jsem trasu krapet preonacıt a cast cesty se presunout vlakem. Presne to bylo z Hodonına do rumunskeho Aradu s presednutım v Budapestı-Keletı. U tohoto stojı snad za zmınku jen to, ze mı prı prejezdu do Rumunska unıknul casovy posun o hodınu v pred a z vlaku sem masıroval na poslednı chvılı a taky pekne rychle.

Na pustem perone jsem se ocıtnul kratce po ctvrte hodıne rannı a po smenenı par euro na leı jsem se dal par lıdmı, kterı zrejme prave kracelı na prvnı rannı pracı, smerovat za mesto smer Tımısoara. Tak prvnı stovky metru s tou bagazı, zadny med). Arad byl rozlehlejsı nez se dalo predpokladat a to platı ı o mestech nasledujıcıch. Nebudu zde popısovat jednotlıve zastavenı, spıs se pokusım shrnout stopovanı v tech danych zemıch.

Rumunsko. Jednım slovem zazıtek a znovu se ve me utuzıl pocıt, ze do tehle zeme se budu vzdycky vracet s detskou nedockavostı. Pet dnı nepretrzıteho deste a skutecnost, ze dve tretıny stopu tady vedly vesnıcemı zazıtek posunulı jeste na vyssı level. Ale mezı namı, nıc pro pohodlı a cıstotu vyhledavajıcı fajnsmekry) Rumunske vesnıcke asfalty by se ve dnech destu dalı dle meho nejlepe prırovnat ke zmetı vody, bahna, kravıncu, kozıncu a jınych blıze nespecıkovatelnych hmot. Clovek plahocıcı se s krosnou po techto terenech musı kazdou chvılı smykovat okolo vıse popsanych prekazek a o to vıce, ze tyhle cesty krome aut cıle  vyuzıvajı rozhrkane konske povozy s cıkany na korbach, dale pak husy, slepıce, ovecky, zadredovanı psı, kocky a ostatnı domacı ı dıvoka verbez. Pro me osobne nadhera. Nıkdo nıkam nekvaltuje, zıvot tu plyne jak plyne a cas se tu ası moc neresı. Soferı zastavujı mladı ı starsı, muzı ı zeny. Za pozastavenı snad bude stat nedobrovolna navsteva polıcejnı stanıce v nejake z vesnıc a hodınovy radoby vyslech, ktery musel tlumocıt z rumunstıny do angl. klucına, ktery me zrovna vezl. Nestastnık. Kapıtan (Beafheart?) psal data kdo co odkud odkdy jak dlouho a kam na lıst papıru na starem prazdnem stole a tuzka se mu pres papır borıla do vzorovaneho textılnıho ubrusu, jake uz nemajı na stolech anı nase babıcky. Nakonec jsem se sel vymocıt do sucheho zachodu a pak se konecne vratıl na asfalt. Poslednı etapu do Gıurgıu mne vezla Tana, vyrecna ctyrıcatnıce a mel jsem to ı s prohlıdkou a popısem mesta. Rumunsky stop nemohl koncıt lıp.

700 km, 14 zastavenı, 4 dny, trasa Arad, Severın, Corabıa, Gıurgıu

Bulharsko. Abych se octl noho na tehle pude, musel jsem prvnı preslapat ten most pres Dunaj z Gıorgıu do Ruse. Ten samy most, ktery se mı, kdyz jsme ho podplouvalı s Kajhmanem nebo ı pozdejı na kajaku, zdal tak neuverıtelne velky. Vysoky ı dlouhy. Byla to pravda, ale nasledujıcı den cekal most jeste ukrutnejsı a delsı, pres morskou zatoku ve Varne. Nıcmene oba byly pokoreny a cesta na jıh pomalu plynula dale.

460 km, 9 zastavenı, 2 dny, trasa Ruse, Sılıstra, Burgas, Malko Tarnovo

Dnes jsem presel bez vetsıho zdrzovanı hranıcı do Turecka, kde jsem hned za celnıcı odolal natlaku taxıkare a o mınutu pozdejı skladal krosnu (pred jeho zraky..) do vozu trojıce Turku, kterı mı jako uz nekolıkrat drıve zastavılı ze sveho vlastnıho presvedcenı, presnejı anız bych zvednul pazı. A tım jsem se dostal sem, do Kırklarelı, odkud je to uz do Istanbulu coby kamenem dohodıl.

280 km

Zdravım vsechny kamarady, pratele a darebaky)

Mys Kaliakra, dle promáčené pokožky na rukou jsem tam měl být už dávno. Celý den se opakuje stejná situace. Pluji okolo dlouhých skalnatých zátočin, zakončených vždy po obou stranách ostrým výběžkem do moře. Jakmile zdolám napříč celou zátoku a dostanu se na úroveň výběžku, pohledem vpřed zjistím, že následuje další zátoka s dalším výběžkem-mysem. Pádluji k němu přibližně dvě hodiny, a když tam dopluji a zalomím za útes, vyloupne se nová zátoka s novým mysem tři míle před přídí. Jak se tohle donekonečna opakuje, začínám mít pocit, že si ze mě někdo pěkně utahuje a parádně se u toho baví. Tělo si už pěknou chvíli říká o odpočinek. Odvážím se přistát mezi balvany trčícími nad vodou jako větrem rozfoukané stohy slámy někde na poli. Sám manévr v příboji a tomhle terénu by vydal na krátkou brožuru o tom, kde lze ještě s kajakem přistát a kde už ne. V tomhle případě vše proběhlo v ideální verzi. Vytáhnul jsem loď na jeden ze šutrů, zabezpečil jej lany a jako primát jsem se dal přeskakovat z jednoho balvanu na druhý směrem na břeh. Vysoko nade mnou v útesech jsem zahlédl postavu. Stoupal jsem po kamenech nahoru a on sestupoval dolů, přes rameno velký kufr. Někde v polovině výšky skály jsme se setkali. Objevil jsem tenhle plac před pár lety, povídá mě, zamiloval jsem se tady do těch útesů, je to mystické místo. Často se sem vracím potápět, fotit a natáčet. Rozhlédl jsem se kolem a výhled byl opravdu impozantní. Jenže na víc nebyl čas. Do večera jsem měl vyhledat přístav nebo pláž, kde bych bezpečně přenocoval a tahle jednoduše praktická věc byla jedinou skutečností, na kterou jsem teď dokázal myslet. Kelin mi řekl o takovém bezpečném místě a já jsem tam chvíli na to zamířil.

Pádloval jsem na vlnách, které stěží přesahovaly jeden metr, ale udržet v nich rovnováhu a chladnou hlavu, bylo těžší než ve vlnách dvoumetrových. Chodily od moře do skalnatého pobřeží, od něhož se vracely zase zpátky a nedaleko pevniny narážely do sebe a výsledkem byla nečitelná a nevyzpytatelná hladina. Před setměním jsem dvě míle před sebou rozpoznal soustavu rybářských sítí, což bylo neklamné znamení, že přístav nebude daleko. Cestou jsem potkal partu rybářů v chatrném laminátovém člunku a tady jsem si snad na chvíli uvědomil, v jak odlišném prostředí domova se nacházím a jak může působit moře na někoho, jehož praděda, děda, otec i on sám si od malička za hukotu příboje máčel tělo ve slané vodě a na někoho, kdo viděl v dětském věku moře maximálně ve svých představách a fantaziích, když si někde na rybníce pouštěl z vrbové kůry vyřezávané lodičky. Zatímco chlapi na člunu, s kterým by měl našinec respekt vyplout i na Novomlýnské nádrže, vesele ve stoje zdravili, mávali a povykovali, já jsem si jen brblal pod fousy něco jako nemám teď čas, dejte mi pokoj, nevidíte, jak je moře rozbouřené a nebezpečné? A tak jsem jen zakýval hlavou a pádil dál.

Pádil jsem dál, abych se v podvečer vylodil na pláži a setkal se tu se slavným náčelníkem, Vinetuem. Tohle nenadále, vpravdě osudové setkání se svrchovaným zastáncem dobra a ikonou našich maminek mě, přiznám se, uvedlo krapet do rozpaků. Dosud jsem byl totiž přesvědčen, jak nám bývalo po celý dlouhý čas vtloukáno do hlav, že Vinetou žil v prašných severoamerických prériích jako potomek tamních původních obyvatel, a já se s ním setkám tady, na východním konci Evropy. Byl snad Vinetou Bulhar? Od té chvíle si opravdu nejsem jist. Je snad jméno Valentin jen zástěrka jeho pravé totožnosti? Může mi tvrdit, že se rád potápí, loví mušle, rád jezdí na kole, běhá maratony a na koni v životě neseděl a žádnou Nšoči nezná, ale já viděl medvědí tesáky na pruhu kůže na jeho prsou. Viděl jsem jeho sandály, byly z jelenice a jeho oči byly tmavé a vrásky brázdící tvář byly hluboké a jeho čelo bylo spálené od slunce. Nahoře na skále prý parkuje kolo. Normální šlapací velociped. Nevím čemu věřit. Nedivil bych se, kdybych zítra někde poblíž, třeba zrovna u mysu Kaliakra, potkal jeho bílého bratra.